Krátký kurz. Anatoly Karmin - kulturologie. Krátký kurz Kulturologie. Karmin A.S.

V posledních letech bylo vydáno mnoho učebnic a příruček kulturních studií, ale potřeba naučné literatury k této disciplíně nevysychá. Tato potřeba souvisí nejen s kvantitativní, ale i s kvalitativní stránkou věci: pokračuje se v hledání cest, jak řešit jak metodologické a pedagogické otázky výuky, tak vědecké a teoretické problémy kulturologie. Kniha A. S. Karmina je originálním dílem zajímavým v obou těchto aspektech. Recenzovaná kniha obsahuje systematický nástin hlavních problémů kulturních studií. Jejich expozice má naučný charakter: autor ji začíná „základy“ – vysvětlením původu a významu pojmu „kultura“, popisem různých fenoménů kultury, jejích forem a funkcí a poté postupně komplikuje prezentaci, přechází k teoretické analýze typů kultury a zákonitostí kulturně historického procesu. Dílo A. S. Karmina si však zaslouží pozornost z vědeckého hlediska.

Současný stav kulturálních studií je takový, že autor píšící učebnici této disciplíny je od samého počátku nucen klást otázky, na které se dosud nedostalo jednoznačné a obecně přijímané odpovědi. To je především otázka, co je to kultura. Samozřejmě by bylo nejjednodušší říct, že kultura je to, co dělá ministerstvo kultury. Ale pak například věda nevstupuje do kultury, protože je uvedena pod jiným oddělením, a mravní kultura, stejně jako kultura práce, myšlení, života atd., se obecně ukazují jako pojmy, které nemají právo na existenci. Rozdíl mezi běžným používáním slova „kultura“ a vědeckým chápáním kultury jako rozsáhlé sféry společenského života je fakt, který si musí uvědomit každý, kdo se pustí do studia kulturologie. Zdá se také, že představuje první obtíž, kterou musí student překonat.

Na pozadí naučné literatury o kulturologii, která bohatě zaplnila knihovničky, se kniha A. S. Karmina vyznačuje tím, že autor rozvíjí informačně-sémiotický přístup k chápání kultury, zatímco téměř všechny učebnice vydávané u nás tzv. daleko byly psány z hlediska téměř bezvýhradně dominantního domácího kulturního myšlení od 60. let 20. století činnostního přístupu. Polohy autora nejsou v žádném případě ve všem nezpochybnitelné. Ale aniž bychom se pouštěli do teoretické diskuse o výhodách a nevýhodách obou přístupů, je třeba uznat, že vývoj informačně-sémiotického konceptu souvisejícího s díly moskevsko-tartské školy (Yu. M. Lotman, vs. Ivanova atd.) si zaslouží pozornost. Zásluhou A. S. Karmina je nejen rozvinutí tohoto konceptu, ale také jeho zručná, metodicky promyšlená prezentace pro vzdělávací účely.

Jedním z typických nedostatků učebnic kulturologie je, že autoři často nejprve hlásají „činnostní“ pohled na kulturu, a pak jako by na něj zapomněli a rozbor jeho obsahu prakticky redukovali na příběh o mytologii, umění, náboženství a etnické zvyky, což je logická souvislost, která je vzhledem k definici kultury „činností“ i při vší touze těžko vidět. Karmin tuto smutnou tradici porušuje: v celé jeho knize je informačně-sémiotické chápání kultury prováděno důsledně a slouží jako teoretický základ, na kterém je postavena interpretace uvažovaných kulturních jevů a procesů. Logika autorské koncepce zároveň vede k formulaci řady netriviálních ustanovení – o struktuře sémantického kontextu kultury, obsahu funkce socializace, kterou kultura plní, o sémantice kulturních textů , vztah etnické a národní kultury, národní charakter, typologie sociokulturních světů atd. Tato ustanovení bývají podrobně vysvětlena a pečlivě zdůvodněna.

Kapitola I zdůrazňuje historii vzniku a vývoje kulturních studií. Autor důvodně tvrdí, že v tomto procesu nejprve vznikají fenomenologické koncepty kultury, v nichž jsou různé kulturní fenomény jednoduše vyjmenovány a popsány (např. jako u E. Taylora), a poté od konce 19. století kulturní studia stále více přecházejí do teoretické roviny, což se projevuje vznikem teoretických modelů kultury (např. funkční model kultury B. Malinovského a dalších). Informačně-sémiotická teorie kultury podle A. S. Karmina začleňuje k jejímu chápání výdobytky aktivitního přístupu i další (adaptacionistické a ideacionistické) interpretace kultury.

Analýza obsahu kultury byla úspěšně provedena: autor ji důsledně pojímá v různých aspektech - jako svět artefaktů, svět významů a svět znaků, ukazující na provázanost a vzájemnou závislost těchto aspektů. Sémantický obsah kulturních jevů má tři vrstvy - znalosti, hodnoty a předpisy. Kultura je obecně definována jako sociální informace, která je uložena a akumulována v komplexech symbolických prostředků vytvořených lidmi. Takové chápání kultury umožňuje překonat hlavní úskalí definice její činnosti – absenci hranice mezi kulturou a ostatními aspekty společenského života (protože vše ve společnosti není nic jiného než procesy a výsledky lidské činnosti). V souladu s tím je možné jasněji charakterizovat hlavní funkce kultury (§ 4 hlavy I).

Druhá kapitola práce - "Sémiotika kultury" - obsahuje rozbor hlavních koncepcí autorem vyvinutého konceptu souvisejících se znakovou povahou kulturních jevů. Zde je třeba uznat jasnou systematiku symbolických prostředků kultury jako úspěch. Autor podrobně odhaluje roli jazyka v myšlení a komunikaci lidí. Obzvláště informativní je část o přirozených jazycích. Velmi relevantní zní autorovy úvahy o „verbálním iluzionismu“, který spočívá v tom, že v myslích lidí verbální přeludy jakoby zatemňují a nahrazují realitu. Nejvážnější pozornost si zaslouží autorova diagnóza této moderní civilizační choroby.

Z výchovného a pedagogického hlediska je důležitá část o kultuře řeči. Autor se dotýká takových otázek, jako jsou normy řeči, souvztažnost spisovného a hovorového jazyka, původ a role invektiv a obscénních výrazů, příčiny vzniku a šíření slangu mládeže atd. Zabývá se rysy moderní studentské slovní zásoby. s humorem, s dobře vybranými příklady. S velkým zájmem je čten poslední odstavec kapitoly, kde je za příklad sémiotické analýzy kulturních „textů“ považována sémiotika jednoho z největších děl monumentálního sochařství, Bronzového jezdce v Petrohradě.

Třetí kapitola nazvaná „Kultury a národy“ věnuje autor úvahám o národních kulturách. V této kapitole se v souvislosti s rozborem pojmů „lid“, „etnos“, „národ“, „národní kultura“, velmi důležitých, ale z hlediska kulturologie nedostatečně rozvinutých, objevily problémy etnokulturního stereotypu a národního charakteru. Autor uvádí mnoho zajímavých informací převzatých z různých literárních zdrojů a charakterizujících kulturní představy o Evropanech, Američanech, Japoncích, Číňanech. Zvláštní část je věnována ruské kultuře. Na pozadí jeho historie a současného stavu jsou popsány auto- a hetero-stereotypy ruského lidu.

Nutno podotknout, že kromě literárních údajů se autor opírá i o konkrétní sociokulturní studie, které vedl společně se studenty. Studium stereotypních představ o Rusech a Američanech, běžné mezi studenty, přineslo poněkud neočekávané výsledky. Poté, co byly identifikovány nejcharakterističtější rysy, které studenti považovali za charakteristické pro Rusy a Američany, byl skupině studentů, kteří tyto údaje neznali, předložen seznam s 15 „typicky ruskými“ a 15 „typicky americkými“ rysy s návrhem vyhodnotit závažnost v bodech těchto rysů v jejich vlastním chování. Bylo zjištěno, že celkové průměrné skóre pro „ruské“ vlastnosti bylo nižší než pro „americké“. 76 % dotázaných ruských studentů se pro ně nečekaně ukázalo, že jsou svým psychosociálním vzhledem spíše Američany než Rusy. Kniha pojednává o tomto výsledku. Pro učitele kulturologie bude bezpochyby užitečná zkušenost, kterou popsal A. S. Karmin se zapojením studentů do tohoto druhu práce. Může posloužit jako příklad toho, jak je možné obdobné začleňování prvků samostatné výzkumné práce studentů do edukačního procesu uskutečnit.

Etnokulturní stereotypy popsané v knize slouží jako materiál, který je dále využíván při řešení problému „národního charakteru“. Kniha zkoumá šest různých přístupů k tomuto problému, které jsou aktuální v povědomí veřejnosti. Závěr, ke kterému autor dochází, je tento: neexistuje národní charakter jako soubor osobních, duševních, mravních vlastností daných „přírodou“, které odlišují představitele daného národa; o národní povaze lze hovořit pouze tehdy, když ji chápeme jako stabilní komplex hodnot, postojů a norem chování specifických pro danou národní kulturu. Etnické stereotypy naproti tomu vyjadřují běžné, povrchní a často nepravdivé představy o národech a národních kulturách. Autor zároveň zdůrazňuje, že tyto stereotypy jsou kulturními fenomény, které hrají důležitou roli ve veřejném povědomí a sebeuvědomění národů. Lidé dobrovolně či nedobrovolně vnímají např. autostereotypy jako vzorce, které je nutné splnit, což má významný vliv na formování osobnosti.

Čtvrtá kapitola navrhuje originální typologii „sociokulturních světů“. Autor rozlišuje tři typy takových světů - historické epochy, regionální metakultury, civilizace, aniž by však trval na existenci přísných dělicích čar mezi nimi. Pozornost přitahují stručné, ale velmi poučné eseje o různých epochách dějin kultury, od primitivní společnosti až po současnost. Je zajímavé analyzovat současný stav světové kultury a trendy jejího dalšího vývoje. Jedním z podstatných rysů západní kultury naší doby je její konflikt. Existuje několik aspektů, v nichž se konfliktní konfrontace protichůdných tendencí odhaluje: svoboda a násilí, elitářství a masový charakter, pluralismus a unifikace, technizace a humanizace. AS Karmin zdůrazňuje složitost a nekonzistentnost moderní kulturní situace ve světě a spojuje ji jak s paradoxy současné západní civilizace, tak s intercivilizačními vztahy. Správně poukazuje na to, že kromě tradičního protikladu Západu a Východu je třeba vzít v úvahu i „chybové linie“ (podle Huntingtona) mezi „jihem“ a „severem“. Kniha podává kuriózní charakteristiku vlastností kultury „jihu“.

Pátá kapitola je věnována prezentaci a kritické analýze filozofických a teoretických koncepcí kulturně-historického procesu. Kromě teorií obvykle zvažovaných v tomto ohledu (Comte, Hegel, Marx, Danilevskij, Spengler, Toynbee, Sorokin) věnuje autor jeden z odstavců charakterizaci koncepce rozvoje kultury, kterou nedávno rozvinul slavný ruský filozof a kulturolog M. S. Kagan. Je chvályhodné, že se autor podrobně věnuje obsahu názorů P. Sorokina na dějiny kultury, které byly dosud obvykle podávány pouze ve stručných převyprávěních. Analýza uvažovaných pojmů umožňuje autorovi formulovat a zdůvodnit tezi, že racionální obsah „cyklických“ teorií evoluce kultur odkazuje k minulým etapám dějin a v moderní době je antropologická jednota lidstva v neposlední řadě doplněné o svou kulturní jednotu, která vytváří podmínky pro přechod světové kultury na jednotnou „dálnici“ kulturního pokroku. Otázky, jak dalece tyto podmínky pohyb po takové dálnici zajišťují a jakým „směrem“ vede, však zůstávají otevřené.

Recenzovaná práce A. S. Karmina bohužel nepokrývá celý obsah programu univerzitního kursu kulturologie. Zřejmě proto má podtitul „Morfologie kultury“. V předmluvě autor slibuje, že v blízké době vydá další knihu, která se bude zabývat problematikou, která je v této edici málo zpracovaná. Jde především o otázky vnitřní struktury kulturních systémů („Anatomie kultury“). Můžeme autorovi přát, aby kurz kulturologie v tomto směru dále rozvíjel. K nedostatkům recenzovaného díla patří i určitá heterogenita v podání materiálu: v některých otázkách autor bombarduje čtenáře přemírou faktů a příkladů, v jiných v tomto ohledu projevuje jistou lakomost.

Uvedené nedostatky nic nemění na obecném kladném hodnocení, které si recenzovaná práce zaslouží. Za zmínku stojí, že je psána jednoduše a jasně, srozumitelně a zábavně (což je pro učebnice velmi důležité a nenachází se tak často, jak bychom chtěli). Schopnost autora uvádět nejsložitější problémy na vysoké vědecké úrovni a navíc přístupným způsobem je užitečná jak pro studenty kulturologie, tak pro ty, kdo ji vyučují.

Tato kniha je průvodcem po světě kultury. Začíná rozhovorem o významu pojmu „kultura“ a končí diskusí o koncepcích kulturně-historického procesu, které vypracovali největší teoretici 19.–20. Zkoumá znakové systémy kultury, různé typy kulturních světů, hlavní etapy v dějinách ruské kultury a etnokulturní stereotypy ruského lidu. Je analyzována struktura kultury, charakterizovány její různé formy a jejich vzájemný vztah. Hovoříme o kulturní mentalitě, o duchovní, sociální a technologické kultuře, o kulturních scénářích činnosti.
Kniha je učebnicí určenou pro studenty a studenty středních škol. Oblíbenost prezentace ji zpřístupňuje širokému okruhu čtenářů.

Studium kulturního života různých národů a zemí bylo odedávna záležitostí, která přitahovala pozornost filozofů, historiků, spisovatelů, cestovatelů a prostě mnoha zvídavých lidí. Kulturologie je však poměrně mladá věda. Od 18. století začal vystupovat jako zvláštní obor vědění. a statut samostatné vědní disciplíny získala fakticky až ve 20. století. Samotné slovo „kulturologie“ zavedl pro svůj název americký vědec L. White na počátku 30. let 20. století.

Kulturologie je komplexní humanitní věda. Jeho formování vyjadřuje obecný trend integrace vědeckých poznatků o kultuře. Vzniká na průsečíku historie, filozofie, sociologie, psychologie, antropologie, etnologie, etnografie, dějin umění, sémiotiky, lingvistiky, informatiky, syntetizuje a systematizuje data těchto věd z jednoho úhlu pohledu.

Kulturologie ve své krátké historii dosud nevyvinula jednotné teoretické schéma, které by umožňovalo zefektivnit její obsah v celkem striktní logické formě. Struktura kulturních studií, jejich metody, jejich vztah k určitým odvětvím vědeckého poznání zůstávají předmětem diskusí, v nichž dochází k boji mezi velmi odlišnými úhly pohledu. Složitost a nejednotnost situace, v níž se vývoj kulturologie jako vědy v současnosti nachází, však nejsou ničím mimořádným: za prvé v humanitních vědách taková situace zdaleka není ojedinělá, za druhé samotný předmět kulturologie - kultura – je fenomén příliš mnohostranný, složitý a protichůdný, než abychom doufali, že během historicky krátkého období dosáhneme jeho jediného, uceleného a všeobecně uznávaného popisu (filosofie nedosáhla tohoto ideálu ani za tři tisíciletí!) .

OBSAH
ÚVODNÍ SLOVO
ČÁST PRVNÍ MORFOLOGIE KULTURY
Kapitola 1. CO JE KULTURA?
§ 1. Kultura: slovo, pojem, problém
§ 2. Původ a význam pojmu "kultura"
§ 3. Informační-sémiotické chápání kultury
§ 4. Funkce kultury
§ 5. Kultura a kultury
Kapitola2. SÉMIOTIKA KULTURY
§ 1. Typologie znakových systémů kultury
§ 2. Přírodní znaky
§ 3. Funkční znaky
§ 4. Ikonické znaky
§ 5. Konvenční znaky
§ 6. Verbální znakové systémy - přirozené jazyky
§ 7. Znakové systémy notace
§ 8. Vývoj znakových systémů jako historický a kulturní proces
§ 9. Funkce jazyka v kultuře
§ 10. Sekundární modelovací systémy
§ 11. Texty a jejich výklad
§ 12. Příklad výkladu kulturního textu: sémiotika bronzového jezdce.
Kapitola 3. KULTURY A LIDÉ
§ 1. Národní kultury
§ 2. Etnokulturní stereotypy
§ 3. Evropané
§ 4. Američané
§ 5. Čínština
§ 6. Japonština
§ 7. Rusové
§ 8. Existuje národní charakter?
Kapitola 4. SOCIÁLNĚ KULTURNÍ SVĚTY
§ 1. Typy sociokulturních světů
§ 2. Historické typy kultury
§ 3. Regionální kultury
§ 4. Civilizace
ČÁST DRUHÁ ANATOMIE KULTURY
Kapitola 1. PROSTOR KULTURY
§ 1. Teorie a modely ve vědě
§ 2. Trojrozměrný model kultury
§ 3. Kulturní formy
§ 4. Vlastnosti kulturních forem
§ 5. Duševní oblast kultury
§ 6. Struktura kulturního prostoru
Kapitola 2. AXIÁLNÍ KULTURNÍ FORMY
§ 1. Kognitivní paradigmata
§ 2. Hodnotová paradigmata
§ 3. Regulační paradigmata
Kapitola 3. DUCHOVNÍ KULTURA
§ 1. O významu pojmu "duchovní kultura"
§ 2. Mytologie
§ 3. Náboženství
§ 4. Čl
§ 5. Filosofie
Kapitola 4. SOCIÁLNÍ KULTURA
§ 1. Znaky sociální kultury
§ 2. Mravní kultura
§ 3. Právní kultura
§ 4. Politická kultura
Kapitola 5. TECHNOLOGICKÁ KULTURA
§ 1. Co je technologická kultura?
§ 2. Technika
§ 3. Věda
§ 4. Strojírenství
Kapitola 6. KULTURNÍ SCÉNÁŘE ČINNOSTI
§ 1. Různé kulturní scénáře
§ 2. Kultura myšlení
§ 3. Kultura komunikace
§ 4. Pracovní kultura
§ 5. Kultura učení
§ 6. Kultura hry
§ 7. Kultura volného času
ČÁST TŘETÍ DYNAMIKA KULTURY
Kapitola 1. SPOLEČNOST A KULTURA
§ 1. Společnost jako společenský organismus
§ 2. Synergický přístup k porozumění společnosti
§ 3. Problém geneze kultury
§ 4. Kultura a sociální realita
§ 5. Energie a dynamika kulturního rozvoje
§ 6. Kultura jako kolektivní inteligence
§ 7. Sociální podmínky kulturní dynamiky
§ 8. Duchovní tvorba
§ 9. Kultura jako prostředek a kultura jako cíl
Kapitola 2. KREATIVITA JE HNACÍ SILOU KULTURY
§ 1. Mytologie kreativity
§ 2. Podstata kreativity
§ 3. Kreativní proces
§ 4. Sociokulturní organizace tvůrčí činnosti
§ 5. Kulturní pozadí tvůrčí činnosti: postoj společnosti ke kreativitě
§ 6. Tvůrčí činnost a dynamika kultury
Kapitola 3. MECHANISMY KULTURNÍ DYNAMIKY
§ 1. Tradiční a inovativní kultura
§ 2. Postfigurativní, kofigurativní a prefigurativní kultura
§ 3. Časová stratifikace kultury
§ 4. Rytmus kulturních procesů
§ 5. Postupnost a výbuchy
§ 6. Synergická interpretace kulturní dynamiky
§ 7. Dynamika ideálů
§ 8. Sémiotické procesy
§ 9. Strukturální posuny v kulturním prostoru
§ 10. Interakce kultur
Kapitola 4. KULTURA A HISTORIE
§ 1. Hledání vzorců historie
§ 2. N. Danilevskij: Rusko a Evropa
§ 3. O. Spengler: úpadek Evropy. 849
§ 4. A. Toynbee: porozumění dějinám
§ 5. P. Sorokin: sociální a kulturní dynamika
§ 6. M. Kagan: kultura jako seberozvíjející se systém
§ 7. Od nejednoty - ke kulturní jednotě lidstva.
INDEX.

Úvod

kulturologie- věda a akademický obor, který zaujímá významné místo v systému vysokoškolského vzdělávání. V moderních vysokoškolských programech působí jako jeden z hlavních humanitních oborů nezbytných pro přípravu specialistů v různých oborech. Nelze se stát vzdělaným člověkem bez pochopení obsahu kultury, bez pochopení jejích problémů, bez dostatečně širokého kulturního rozhledu. Studium kulturních studií je způsob, jak obohatit duchovní svět jednotlivce.

Tato kniha je učebnicí napsanou v souladu se státním vzdělávacím standardem vyššího odborného vzdělávání schváleným Ministerstvem školství Ruské federace. Mohou jej využívat studenti všech specializací v procesu studia tohoto předmětu.

Kulturologie je relativně mladá věda. Konvenčně jej lze brát jako datum jejího narození v roce 1931, kdy americký profesor Leslie White poprvé četl kurz kulturních studií na University of Michigan. Kultura se však stala předmětem zkoumání již dávno předtím. Od starověku filozofové nastolovali a diskutovali o otázkách souvisejících se studiem kultury: o zvláštnostech lidského způsobu života ve srovnání se způsobem života zvířat, o vývoji vědění a umění, o rozdílech mezi zvyky a chování lidí v civilizované společnosti a v "barbarských" kmenech. Starověcí řečtí myslitelé tento termín nepoužívali kultura, ale dal význam blízký tomu řeckému slovu paideia(výchova, vzdělání, osvěta). Ve středověku se na kulturu nahlíželo především prizmatem náboženství. Renesance se vyznačovala dělením kultury na náboženskou a světskou, chápáním humanistického obsahu kultury a zejména umění. Ale až v XVIII století. - století osvícenství - pojem kultura vstoupil do vědeckého využití a upoutal pozornost badatelů jako označení jedné z nejdůležitějších sfér lidské existence.

Jeden z prvních termínů kultura uvedl do oběhu I. Herder (1744-1803). V jeho chápání kultura zahrnuje jazyk, vědu, řemeslo, umění, náboženství, rodinu, stát.

V 19. stol postupně si začal uvědomovat potřebu rozvoje vědy o kultuře jako speciální vědní disciplíny. Anglický antropolog a etnograf E. Taylor nazval první kapitolu své knihy „Primitive Culture“ (1871): „The Science of Culture“; na počátku 20. století. německý filozof G. Rickert vydal knihu s názvem „Sciences of nature and the sciences of culture“ a nositel Nobelovy ceny za chemii a filozof W. Oswald v knize „System of Sciences“ navrhl slovo „kulturologie“ jako odkaz na doktrínu. kultury.

Kulturologie se dodnes stala základní humanitní vědou, která syntetizuje a systematizuje data filozofie, historie, sociologie, psychologie, antropologie, etnologie, etnografie, dějin umění, vědy, sémiotiky, lingvistiky, informatiky.

V široký smysl kulturní studia pokrývají celý soubor znalostí o kultuře a zahrnují:

filozofie kultury,

teorie kultury

kulturní historie,

kulturní antropologie,

sociologie kultury,

aplikovaná kulturní studia,

Dějiny kulturních studií.

V úzký smysl kulturologie je chápána obecná teorie kultury, na jejichž základě se rozvíjejí kulturologické disciplíny, které studují určité formy kultury, jako je umění, věda, morálka, právo atd. stejně jako samostatné fyzikální vědy (mechanika, elektrodynamika, termodynamika atd.) - s obecnou fyzikou.

Univerzitní kurikulum kulturních studií se omezuje především na problémy obecné teorie a dějin kultury.

Část I. Kultura jako předmět vědeckého bádání

Kapitola 1

§ 1.1. Původ a účel pojmu "kultura"

V běžné řeči je „kultura“ dobře známá slovo: mluvíme o Palácích a Parkech kultury, o kultuře služeb a kultuře života, o muzeích, divadlech, knihovnách.

Ale kultura není jen slovo běžného jazyka, ale jedno ze základních vědecké koncepty sociální a humanitní vědění, které v něm hraje stejně důležitou roli jako pojem hmotnosti – ve fyzice či dědičnosti – v biologii. Tento pojem charakterizuje velmi složitý a mnohostranný faktor lidské existence, který se projevuje a je vyjádřen v celé řadě různorodých jevů společenského života, nazývaných kulturní fenomény, a tvoří jejich společný základ.

Co je podstatou kultury jako jednoho z nejdůležitějších faktorů lidské existence? Abychom pochopili, co je kultura, je důležité zjistit, jak se vyvíjely představy o ní.

Slovo "kultura" se začal jako vědecký termín používat v historické a filozofické literatuře evropských zemí od druhé poloviny 18. století. - Osvícenství. Proč se pedagogové museli odvolávat na tento termín a proč si rychle získal popularitu?

Jedním z nejdůležitějších témat, které v té době znepokojovalo evropské sociální myšlení, byla „podstata“ či „přirozenost“ člověka. Významní myslitelé v Anglii, Francii a Německu v návaznosti na tradice humanismu, které vznikly v renesanci a v reakci na tehdejší společenskou poptávku spojenou se změnami ve veřejném životě, rozvinuli myšlenku historického pokroku. Snažili se pochopit, k čemu by to mělo vést, jak se v jeho průběhu zlepšuje racionální svobodná „esence“ člověka, jak má být uspořádána společnost, která odpovídá lidské „přirozenosti“. V úvahách o těchto tématech vyvstala otázka po specifikách lidské existence, co v životě lidí na jedné straně vděčí „lidské přirozenosti“ a na druhé straně ji utváří. Tato otázka měla nejen teoretický, ale i praktický význam: šlo o rozvoj ideálů lidské existence, tedy způsobu života, jehož sledování by mělo určovat úkoly společenských sil bojujících za společenský pokrok. Takže v osmnáctém století. problém porozumění vstoupil do sociálního myšlení specifika životního stylu člověka. V souladu s tím vznikla potřeba speciálního konceptu, s jehož pomocí lze vyjádřit podstatu tohoto problému, myšlenku existence takových rysů lidské existence, které jsou spojeny s rozvojem lidských schopností, jeho mysli a duchovní svět je pevný. latinské slovo kultura a začal používat k označení nového pojmu. Volba tohoto konkrétního slova pro takovou funkci byla zjevně do značné míry usnadněna skutečností, že toto slovo je v latině kultura, původně znamenající pěstování, zpracování, zlepšování (např. zemědělství- obdělávání půdy), oponoval slovu Příroda(Příroda).

Pojem „kultura“ tedy ve vědeckém jazyce od samého počátku sloužil jako prostředek k vyjádření myšlenka kultury jako sféry rozvoje "lidství", "lidské přirozenosti", "lidského principu v člověku" - na rozdíl od přirozeného, elementárního, zvířecího života.

Tato myšlenka je však otevřená nejednoznačné interpretaci. Jde o to, že použití termínu kultura v tomto smyslu jej jeho obsah ponechává velmi neurčitý: v čem spočívá specifičnost lidského způsobu života, tedy co je kultura?

§ 1.2. Osvícenské chápání kultury

myslitelé 18. století měli sklon spojovat specifika lidského způsobu života s rozumnost osoba. Pokud je totiž lidská mysl tím hlavním, co ji odlišuje od zvířat, pak je logické věřit, že racionalita je hlavním rysem lidského způsobu života. Kultura je tedy výtvorem lidské mysli. Zahrnuje vše, co vzniká racionální činností lidí („plody osvícení“). Taková byla podstata osvícenského chápání kultury.

Slouží však lidská mysl vždy dobru? Pokud může dát vzniknout dobru i zlu, měly by být všechny jeho činy považovány za výraz „podstaty“ člověka a měly by být připisovány kulturním fenoménům? V souvislosti s takovými otázkami se postupně začaly objevovat dva alternativní přístupy k interpretaci kultury.

Na jedné straně se vykládá jako prostředek k povznesení člověka, zlepšení duchovního života a morálky lidí, náprava neřestí společnosti. Jeho rozvoj je spojen se vzděláváním a výchovou lidí. Na konci osmnáctého - začátku devatenáctého století. slovo „kultura“ bylo často považováno za ekvivalent „osvícení“, „lidskosti“, „rozumnosti“. Kulturní pokrok byl chápán jako cesta vedoucí k blahobytu a štěstí lidstva. Je zřejmé, že v tomto kontextu se kultura jeví jako něco bezpodmínečně pozitivní, žádoucí, „dobré“.

Na druhou stranu je kultura vnímána jako skutečný a historicky se měnící způsob života lidí, což je dáno dosaženým stupněm rozvoje lidské mysli, vědy, umění, výchovy, vzdělání. Kultura v tomto smyslu sice znamená rozdíl mezi lidským způsobem života a zvířetem, ale nese v sobě obojí pozitivní, a negativní, nežádoucí projevy lidské činnosti (například náboženské rozbroje, kriminalita, války).

Rozdíl mezi těmito přístupy je založen především na chápání kultury ve světle kategorií „existující“ a „splatná“. V prvním smyslu kultura charakterizuje pak, co je, tedy skutečný způsob života lidí, jak se objevuje u různých národů v různých obdobích jejich historie. Ve druhém smyslu je kultura chápána jako pak, co by mělo být, tedy to, co by mělo odpovídat „podstatě“ člověka, přispívat k vylepšení a povznesení „skutečně lidského principu“ v něm.

V prvním smyslu je kultura pojmem zjišťování, fixující výhody i nevýhody způsobu života lidí. S takovou výpovědí se odhalují etnické a historické rysy, které určují originalitu konkrétních historických typů kultury a stávají se předmětem speciálních studií. Ve druhém smyslu je kultura pojmem odhadnutý, navrhující výběr těch nejlepších, „člověka hodných“ projevů jeho „esenciálních sil“. Takové hodnocení vychází z představy „ideálního lidského“ způsobu života, k němuž lidstvo historicky směřuje a jehož jen některé prvky jsou vtěleny do kulturních hodnot, které již vytvořili lidé v průběhu historického vývoje. lidstvo.

Odtud se rodí dva hlavní směry v chápání kultury, které stále koexistují (a často se mísí): antropologické, založený na prvním z těchto přístupů, a axiologický, která rozvíjí druhý z nich.

§ 1.3. Axiologické a antropologické přístupy ke kultuře

V 19. stol se rozšířily dva přístupy k chápání kultury, které v současnosti existují: axiologický a antropologický.

V srdci axiologického (hodnotového) přístupu spočívá myšlenka, že kultura je ztělesněním „pravé lidskosti“, „skutečně lidské bytosti“. Zahrnuje pouze to, co vyjadřuje důstojnost člověka a přispívá k jeho rozvoji, proto nelze každý výsledek činnosti lidské mysli nazvat kulturním statkem. Kultura by měla být chápána jako souhrn nejlepších výtvorů lidského ducha, nejvyšších duchovních hodnot vytvořených lidmi.

Axiologický přístup zužuje sféru kultury, odkazuje na ni pouze hodnoty, tedy pozitivní výsledky lidské činnosti, a vylučuje z ní takové jevy, jako je kriminalita, otroctví, sociální nerovnost, drogová závislost a mnoho dalších věcí, které nelze považovat za hodnota. Ale takové jevy neustále provázejí život lidstva a hrají v něm důležitou roli. Je nemožné pochopit kulturu jakékoli země nebo éry, pokud ignorujeme existenci takových jevů.

Navíc otázka, zda něco považovat či nepovažovat za hodnotu, se vždy rozhoduje subjektivně. Lidé mají tendenci obdivovat to, co je vytvořeno v jejich kultuře, a nevšímat si nebo zlehčovat cizí a nepochopitelné. Subjektivismus axiologického pojetí kultury jej vede do slepé uličky a některé výsledky takového subjektivismu se blíží nacionalistickým a rasistickým idejím.

Zastánci antropologického přístupu věří, ta kultura pokrývá vše, co odlišuje život lidské společnosti od života přírody, všechny aspekty lidské existence. Z tohoto pohledu není kultura absolutním dobrem. Některé aspekty kulturního života se vůbec nehodí k racionálnímu vysvětlení, jsou intuitivní, emocionální povahy. V něm je spolu s rozumným i mnoho nerozumného. Proto není možné redukovat kulturu výhradně do sféry racionální. Kultura jako skutečný, historicky se vyvíjející způsob života lidí spojuje všechny rozmanité druhy lidské činnosti, zahrnuje vše, co lidé vytvářejí, a charakterizuje jejich život v určitých historických podmínkách.

Pak se ale obsah kultury natolik rozšíří, že mizí její specifičnost jako zvláštní sféry společenského života, ztrácí se její odlišnost od ostatních společenských jevů, neboť do její kultury vstupuje vše, co ve společnosti existuje. Pojmy „kulturní“ a „sociální“ se přestávají lišit. Proto se kultura v tomto smyslu proměňuje v objekt, který tak či onak studují z různých úhlů všechny společenské vědy. Navíc hlavní pozornost není věnována ani tak teoretickému chápání problémů kultury, ale empirickému popisu jejích různých prvků.

Vývoj antropologického přístupu ke kultuře vede k tomu, že v různých společenských vědách začíná být kultura chápána různými způsoby. Výsledkem je, že namísto jednotného konceptu kultury jako celku jako zvláštní sféry veřejného života vznikají různé soukromé koncepty kultury – archeologické, etnografické, etnopsychologické, sociologické atd., z nichž každý odráží jen některé své individuální aspekty a projevy.

Oba tyto výklady kultury nevysvětlují její podstatu, ale pouze fixují, popisují její různé projevy a aspekty. Axiologický přístup vyzdvihuje hodnotový aspekt kulturních jevů, ale ignoruje jeho další projevy. Antropologický přístup, pokrývající širší spektrum kulturních fenoménů, stírá hranici mezi nimi a ostatními aspekty společnosti.

Kulturu jako celistvou společenskou formaci je možné chápat pouze v rovině teoretického rozboru a zobecnění faktografického materiálu, čili z roviny empirického popisu kulturních jevů je třeba přejít k budování teorie, která odhaluje její podstata. V současné době existují různé přístupy k rozvoji takové teorie. Jedním z nejslibnějších je informačně-sémiotický přístup.

Kapitola 2. Informační-sémiotický koncept kultury

§ 2.1. Klíčové body

Jak je snadno pochopitelné podle názvu tohoto pojmu, kultura je v něm prezentována jako Informační systém. Jde o informační prostředí, které ve společnosti existuje a do kterého jsou členové této společnosti „ponořeni“. Slovo „sémiotika“ (z řečtiny. semeion- znak), ve významu nauka o znacích a znakových systémech, naznačuje, že kultura jako informační systém se pozorovateli jeví v podobě obrovského souboru znaků - kulturních kódů, ve kterých jsou informace v ní obsažené vtěleny (zakódovány).

Takový přístup ke kultuře umožňuje v souladu s moderní vědeckou metodologií sociálního poznání budovat teoretické modely vysvětlující její specifičnost, strukturu a dynamiku evoluce.

Vývoj informačně-sémiotického pojetí kultury je spojen se jmény L. Whitea, E. Cassirera, Yu.Lotmana, F. Braudela, A. Mola, V. Stepina, D. Dubrovského a dalších badatelů, kteří docházejí k podobným závěry různými způsoby.

„Kmotr kulturních studií“ L. White (1900-1975) jako jeden z prvních spojil podstatu kultury s tím, co nazýval lidskou „schopností symbolizovat“ – schopností dávat věcem, jevům smysl či smysl, procesy. Díky symbolizaci mohou působit nejen jako předměty, které fyzicky interagují s lidským tělem, ale také jako symboly, nositelé významu, který do nich člověk vložil. Předměty uvažované v tomto aspektu se jeví jako znamení a texty, ložisko sociální informace. Bílá je volá "symbolické předměty" nebo "symboly". Rozlišuje tři hlavní typy symbolů:

hmotné předměty;

Vnější akce;

Nápady a vztahy.

"Svět symbolů nazýváme kulturou a vědu, která je studuje - kulturní studia." Řekl White.

Symbolizace je podle Whitea tím, co vytváří kulturu. Ten je „extrasomatickým kontextem“ lidského života, to znamená, že není biologickou funkcí lidského těla a existuje mimo jeho tělo. Kultura vzniká, existuje a rozvíjí se, protože mysl člověka proměňuje předměty vně jeho těla na symboly, s jejichž pomocí fixuje, chápe a interpretuje vše, čím se zabývá.

F. Braudel s využitím obrovského množství faktografického materiálu ukázal, jak reality každodenního hmotného života společnosti - bydlení, potřeby pro domácnost, vaření, technické vynálezy, peníze, obchod atd. - ztělesňují kombinaci věcí a významů, utvářející kulturní prostředí, jehož „vězněm“ se stává člověk.

V dílech Tartu-Moskevské školy, vedené Yu. M. Lotmanem, byla vyvinuta myšlenka chápání kultury jako informačního procesu a byly vyvinuty metody pro sémiotickou analýzu sémantického obsahu sociálních informací.

Díky pracím A. Mola, V. S. Stepina, D. I. Dubrovského a dalších byly odhaleny důležité strukturální charakteristiky sociálních informací kolujících v kultuře a role různých kulturních fenoménů v programování jak chování jednotlivců, tak společenského pokroku.

Systematizací výsledků získaných jmenovanými autory je možné formulovat tři hlavní ustanovení, z nichž informačně-sémiotický koncept kultury vychází:

kultura je svět artefaktů;

kultura je svět významů;

kultura je svět znamení.

§ 2.2. Kultura jako svět artefaktů

Na rozdíl od přírody, která existuje sama o sobě, bez ohledu na člověka, se kultura utváří, uchovává a rozvíjí díky lidské aktivity. V přírodě všechny věci a jevy vznikají přirozeně a vše, co souvisí s kulturou, je vytvářeno uměle, je dílem lidské mysli a lidských rukou. Aktivita je způsob lidské existence. S jeho rysy souvisí především specifičnost lidského způsobu života, kterou je pojem kultura povolán fixovat.

Nejdůležitější rozlišovací znaky činnosti jsou následující:

Člověk se vyznačuje vědomým a svobodným stanovováním cílů, které zvířata nemají. Sám si ve své činnosti vytváří nové cíle, které dalece přesahují rámec biologických potřeb.

Člověk sám vytváří a zdokonaluje prostředky činnosti, zatímco zvířata k dosažení svých cílů využívají prostředky, které jim příroda dává.

Nazývají se produkty a výsledky lidské činnosti, předměty a jevy uměle vytvořené lidmi artefakty(z lat. arte- umělé a fakta- vyrobeno). Produkty lidských rukou, myšlenky a obrazy zrozené lidmi, prostředky a způsoby jednání jimi nalezené a používané - to vše jsou artefakty. Jejich vytvářením si lidé budují „nadpřirozené“, uměle vytvořené kulturní prostředí.

Po celý život jsme obklopeni tímto „nadpřirozeným“ prostředím – plenky a hračky, oblečení a nábytek, sklo a beton, domy a silnice, elektrické světlo, řeč a hudba, domácí spotřebiče, vozidla... Nesou se stopy lidského vlivu tím, co jíme a pijeme, dokonce i vzduchem, který dýcháme. Lidstvo žije jakoby na pomezí dvou světů: světa přírody, který existuje nezávisle na něm, a světa kultury jí vytvořeného (svět lidské činnosti, svět artefaktů). V průběhu historického vývoje lidské společnosti je svět přírody stále více zatemňován světem artefaktů.

Takže kultura je svět lidské činnosti nebo svět artefaktů. To je jeho první hlavní charakteristika. Ale to samo o sobě nestačí k pochopení podstaty kultury.

Whiteův pojem „symbol“ má široký význam, znamená obecně jakýkoli znak (níže – viz kapitola 3 – pod symboly budeme rozumět jen určitý druh znaků).

Karmin, Anatolij Solomonovič

(nar. 23.7.1931) - speciál. na teorii poznání, metodol. věda, psychologie tvořivý; Dr. Filosofie věd, prof. Rod. v Kyjevě. Vystudoval filozofii. Fakulta Leningradské státní univerzity (1953), Phys.-Math. Fakulta Uljanovsk Ped. in-ta (1966). Učil filozofii. a psychol. v Uljanovsku ped. v-těch, v Leningradu. institut vodní dopravy, Leningrad. Inženýrský ústav způsoby komunikace. Od roku 1990 - prof. katedry psychologie a sociol. Petrohrad. Univerzita komunikací. Dr. diss. - "Konečné a nekonečné jako filozofické kategorie" (1974). Vědecký K. díla jsou věnována pochopení podstaty filozofie. znalostí, rozbor sociokulturních a psychol. aspekty znát. lidská činnost, kategorický aparát filozofie. věda, vědecké metody. výzkum, filozofie otázky fyziky a matematiky, problémy nekonečna, kreativita, intuice. K. rozvíjí a zdůvodňuje chápání filosofie. jako zvláštní sféra intelektuální tvořivosti, v níž se identifikují a utvářejí výchozí, nejobecnější myšlenky, principy, postoje člověka. vědomí (kultura). Philos. kategorie jsou považovány za jazyk, na jehož základě se buduje znalost člověka o světě a o sobě samém. Kloub s V. P. Branským a V. V. Ilyinem K. vyvinuli „model atributů“ předmětu poznání, který funguje jako zobecněné schéma pro popis jakýchkoli objektů. Představuje nové myšlenky o určitých postupech pro konstrukci vědeckých. znalosti v jejich logice. struktura, nabízí systém hodnocení výzkumných metod. (podle parametrů obecnosti, produktivity, racionality). Zkoumá logiku vývoje problému konečného a nekonečného a odhaluje významy těchto pojmů a jejich vztah; buduje filozofii. koncept skutečného nekonečna a dokládá jeho neredukovatelnost na matematiku. definice; ukazuje neprokazatelnost a nevyvratitelnost myšlenky nekonečnosti světa ve vědě. Analyzuje různé přístupy k definici kreativity. a jejich poměr; považuje za dialogické. kreativní struktura. myšlení a jeho základy. operací (generování a výběru), rozvíjí pětifázový popis kreativity. proces; rozvíjí koncept kreativity. intuice jako „skok“ od abstrakcí k vizuálním obrazům (eidetická intuice) a od vizuálních obrazů k abstrakcím (konceptuální intuice).

op.: K formulaci problému nekonečna v moderní vědě // VF. 1965. č. 2;Konečné a nekonečné.[V kol.]. M., 1966 ;Kreativní intuice ve vědě.[V kol.]. M., 1971 ;K otázce geneze teoretického myšlení // Problémy dialektiky. Vydání 4 L., 1974 ;Intuice a její mechanismy // Problémy metodologie vědy a vědecké tvořivosti. L., 1977 ;Metodologický význam principu uniformity přírody v induktivním uvažování // Materialistická dialektika a struktura přírodovědného poznání. Kyjev, 1980 ;Poznání nekonečna. M., 1981 ;Vědecké myšlení a intuice:Einsteinova formulace problému // Vědecký obraz světa. Kyjev, 1983 ;Problém subjektu a objektu v Kantově teorii poznání // Kantova sbírka. Vydání 8. Kaliningrad, 1983 ;Dialog ve vědecké kreativitě // FN. 1985. č. 4;Dialektika hmotného světa.[V kol.]. L., 1985 ;Hledání a hodnocení výzkumných metod // Teorie a metoda. M., 1987 ;Dramaturgie kreativity // Noosféra:duchovní svět člověka. L., 1989 ;Specifičnost sociálního poznání // Přírodní vědy a sociálně-humanitární znalosti:metodologické problémy. L., 1990 ;Přednášky o filozofii.[V kol.]. Jekatěrinburg, 1992 ;Intelektuální elita ve struktuře vědecké komunity.[V kol.]// Intelektuální elita Petrohradu. Část 1. SPb., 1993.

Velká biografická encyklopedie. 2009 .

knihy

Intuice. Filosofické koncepty a vědecký výzkum, Karmin Anatoly Solomonovich. Intuitivní chápání pravdy je jedním z nejzáhadnějších fenoménů lidské kognitivní činnosti. V literatuře i v běžném životě se neustále setkáváme s odkazy na ...

kulturologie. Karmin A.S.

2. vyd., revidováno. a doplňkové - Petrohrad.: 2003 - 926 s.

Kniha je učebnicí určenou pro studenty a studenty středních škol. Oblíbenost prezentace ji zpřístupňuje širokému okruhu čtenářů.

Formát: pdf

Velikost: 11,6 MB

Stažení: yandex.disk

OBSAH
ÚVODNÍ SLOVO ................................................. .............. 3
ČÁST PRVNÍ MORFOLOGIE KULTURY
Kapitola 1. CO JE KULTURA? ................................................. ...6
§ 1. Kultura: slovo, pojem, problém ................................... 6
§ 2. Původ a význam pojmu "kultura" ................................... 8
§ 3. Informačně-sémiotické chápání kultury ..................11
§ 4. Funkce kultury .................................................25
§ 5. Kultura a kultury ......................................31
KAPITOLA 2. SÉMIOTIKA KULTURY................................................ .....33
§ 1. Typologie znakových systémů kultury ..................................33
§ 2. Přírodní znaky ................................................. 33
§ 3. Funkční znaky ................................................ 34
§ 4. Ikonické znaky ......................................35
§ 5. Konvenční znaky ......................................36
§ 6. Verbální znakové systémy - přirozené jazyky................38
§ 7. Znakové systémy notace................................42
§ 8. Vývoj znakových systémů jako historický a kulturní proces .......... 44
§ 9. Funkce jazyka v kultuře................................45
§ 10. Sekundární modelovací systémy............................................ ...65
§ 11. Texty a jejich výklad............................................................ ....67
§ 12. Příklad výkladu kulturního textu: sémiotika bronzového jezdce .... 69
Kapitola 3. KULTURY A LIDÉ................................................ ...........73
§ 1. Národní kultury ................................................ 73
§ 2. Etnokulturní stereotypy ................................................... 81
§ 3. Evropané ...................................................... ...83
§ 4. Američané ............................................................ .88
§ 5. Čínština ............................................................ ........... 93
§ 6. Japonština ................................................. ........... 99
§ 7. Rusové ................................................ ...103
§ 8. Existuje národní charakter? ........................................ 139
Kapitola 4
§ 1. Typy sociokulturních světů ................................... 149
§ 2. Historické typy kultury................................150
§ 3. Regionální kultury ............................................ 182
§ 4. Civilizace............................................................ .191
ČÁST DRUHÁ ANATOMIE KULTURY
Kapitola 1. PROSTOR KULTURY................................................. ......200
§ 1. Teorie a modely ve vědě............................................ ....200
§ 2. Trojrozměrný model kultury................................................ .....202
§ 3. Kulturní formy ............................................ 203
§ 4. Vlastnosti kulturních forem ................................... 205
§ 5. Duševní oblast kultury................................................. ...211
§ 6. Struktura kulturního prostoru................................225
Kapitola 2
§ 1. Kognitivní paradigmata ................................................... 233
§ 2. Hodnotová paradigmata................................................................ .255
§ 3. Regulační paradigmata................................................ ..274
Kapitola 3. DUCHOVNÍ KULTURA ...................................................... ....316
§ 1. O významu pojmu "duchovní kultura" .................................316
§ 2. Mytologie ................................................... .319
§ 3. Náboženství ...................................................... ...340
§ 4. Umění ................................................. ...390
§ 5. Filozofie ................................................. .468
Kapitola 4. SOCIÁLNÍ KULTURA ................................................. 498
§ 1. Znaky sociální kultury ................................... 498
§ 2. Mravní kultura............................................................ ..501
§ 3. Právní kultura............................................................ ..527
§ 4. Politická kultura ................................................ 555
Kapitola 5. TECHNOLOGICKÁ KULTURA ................................................ 574
§ 1. Co je technologická kultura? ............................. 574
§ 2. Technika ...................................................... ...581
§ 3. Věda ............................................................ .....607
§ 4. Inženýrství ...................................................... .648
Kapitola 6
§ 1. Různorodost kulturních scénářů................................................671
§ 2. Kultura myšlení............................................ ...672
§ 3. Kultura komunikace ...................................... 679
§ 4. Pracovní kultura ................................................ 694
§ 5. Kultura učení ................................................ .. 703
§ 6. Kultura hry ...................................................... ...710
§ 7. Kultura volného času ................................................ 722
ČÁST TŘETÍ DYNAMIKA KULTURY
Kapitola 1. SPOLEČNOST A KULTURA ................................................ .. 730
§ 1. Společnost jako společenský organismus ........................ 730
§ 2. Synergický přístup k chápání společnosti ................................... 733
§ 3. Problém geneze kultury ................................... 737
§ 4. Kultura a sociální realita................................................. ....742
§ 5. Energie a dynamika rozvoje kultury ................................... 743
§ 6. Kultura jako kolektivní inteligence ................................................. 746
§ 7. Společenské podmínky kulturní dynamiky ........................ 748
§ 8. Duchovní tvorba ............................................ 753
§ 9. Kultura jako prostředek a kultura jako cíl...................................... ......756
Kapitola 2
§ 1. Mytologie kreativity................................................ ...759
§ 2. Esence kreativity................................................ ...762
§ 3. Tvůrčí proces............................................................ ..765
§ 4. Sociokulturní organizace tvůrčí činnosti ............... 772
§ 5. Kulturní pozadí tvůrčí činnosti: postoj společnosti ke kreativitě..779
§ 6. Tvůrčí činnost a dynamika kultury .................... 781
Kapitola 3
§ 1. Tradiční a inovativní kultura ............... ......... 785
§ 2. Postfigurativní, kofigurativní a prefigurativní kultura......787
§ 3. Časová stratifikace kultury................................................ ....789
§ 4. Rytmus kulturních procesů................................................. ....793
§ 5. Postupnost a výbuchy ............................................ 796
§ 6. Synergická interpretace kulturní dynamiky ..................................798
§ 7. Dynamika ideálů................................................ ...800
§ 8. Sémiotické procesy ................................... 810
§ 9. Strukturální posuny v kulturním prostoru ................................... 817
§ 10. Vzájemné působení kultur ...................................................... 821
Kapitola 4. KULTURA A HISTORIE................................................ .................835
§ 1. Hledání zákonitostí dějin................................................ ........ 835
§ 2. N. Danilevskij: Rusko a Evropa ................................... 842
§ 3. O. Spengler: úpadek Evropy. 849
§ 4. A. Toynbee: porozumění dějinám ................................... 863
§ 5. P. Sorokin: sociální a kulturní dynamika .................. 874
§ 6. M. Kagan: kultura jako seberozvíjející se systém....................... 896
§ 7. Od nejednoty – ke kulturní jednotě lidstva ........... 910
INDEX ................................................. ...............916